Viac umenia do Domu umenia

Ak si odmyslíme osobné dôvody a pomstu p. Maceka vedeniu KHB, kvôli nezhodám pri organizovaní Mesiaca fotografie, tak vítam túto petíciu ako impulz k vzniku diskusie o KHB, jeho smerovaní, naplňaní jeho cieľov a poslania, pre ktoré vzniklo. Iste budú aj páni J.Čarný a R. Gregor radi, ak sa bude diskutovať vecne a argumentovať, aby nevznikali podozrenia, že ich prístup k riadeniu KHB je "sektársky" a elitársky. Pritom nie som obhájcom p. Maceka, o jeho organizačných (ne) schopnostiach viem od viacerých priateľov fotografov, ktorí sa pre ne už odmietajú zúčastňovať podujatia. Treba tiež pripomenúť, že bez nasadenia a tvrdohlavosti J.Čarného a R. Gregora by KHB nevzniklo, oni dokázali presvedčiť ministra Maďariča o nevyhnutnosti vzniku KHB. Ale napadajú mi otázky, komu je vlastne prezentované súčasné konceptualne umenie určené, kto sú jeho prijímatelia, kto sú jeho obhájcovia, v čom je jedinečné a prečo si zaslúží jedinečnú prezentáciu. Má byť umenie elitárske a nezrozumiteľné? S akými kritériami narábajú jeho tvorcovia, obhájcovia a aj percipienti? Je v rámci odbornej verejnosti na našom ľúbeznom Slovensku vôbec voľa a ochota a (predpoklad a schopnosť) odborne posúdiť činnosť KHB? bez osobnej animozity a nevraživosti? Aké sú pozitíva a negatíva za krátku dobu jeho existencie? Iste aj vás napadne množstvo otázok a podnetov a odpovedí.... Prikladám text, ktorý prináša jeden z pohľadov na súčané konceptuálne umenie. Igor MAlijevski : Vnitřní okruh Po dvaceti letech fotografické tvorby, řadě výstav doma i v zahraničí a nesčetných rozhovorech s kolegy i kurátory, cítím potřebu zachytit do srozumitelného textu pocit plný pochybností, který se kolem mne a řady blízkých tvůrčích osobností už řadu let vznáší, který máme chuť zaplašovat jako smrad z cizího dvorku, z části z uměřenosti, nechuti vymezovat se negativně vůči čemukoli, tím spíš vůči něčemu, co nás bytostně nezajímá a čím pohrdáme. Na tom postoji nehodlám nic měnit, nicméně cítím potřebu tušený fenomén pojmenovat, už jen proto, aby se pojmy vyjasnily a aby se podobně smýšlející už nemuseli ostýchat vyslovit totéž. Stáváme se jakýmisi voyery nahlížejícími na stále se opakující soukromá představení, aniž by jejich aktéři brali ohledy na to, zda jejich výkonu někdo doopravdy věnuje pozornost. (průvodní text k výstavě "Metamorfeliéry") I. Zdá se, že žijeme v převratném období, kdy ještě stále rozumíme pojmu "umění" (v tomto textu se omezím na umění výtvarné) v jakémsi neurčitém, nicméně obecně sdíleném slova smyslu. Jsme stále ještě přesvědčení, že jde o pojem, který něco nese, snad dokonce něco velmi podstatného, jakousi transcendentní kvalitu. Ve společnosti je stále ještě živá hluboká jizva tradice, která mluví, zjitřuje, vstupuje do diváka, která je schopna oné zvláštní intimní výpovědi, kterou popisujeme jako vtažení do obrazu, kterou někdy cítíme až fyzicky kdesi na prsou, jindy jako mrazení v zádech. Intuitivně hledáme silnou výpověď, která nejčastěji vzniká propojením kvalitního řemesla s hlubokou imaginací a vhledem. Při návštěvách galerií "současného umění" je však divák opakovaně přesvědčován, že právě takto chápaný pojem umění je cosi historicky překonaného. Obsah galerií jakoby měl tuto tezi ilustrovat. Ve všech epochách existovaly tendence, které působením času pominuly, každá epocha měla své přičinlivé saliery. V současné době však čelíme čemusi radikálnějšímu. Souboj se už neodehrává v rámci sdíleného paradigmatu, nejsme svědky zápasu forem a dokonce ani proměny jednoho paradigmatu v jiné. Nejde ani o přirozený umělecký vývoj, jak se návštěvníky galerií snaží přesvědčit řada kurátorů. Situace je závažnější: na fenomén Umění (v tom smyslu, jak mu společnost stále ještě intuitivně rozumí) útočí systematicky nová společenská vrstva s řadou charakteristických znaků, která postupně vytváří podmínky k převzetí staletí budované umělecké infrastruktury včetně jejího pojmosloví a vzdělávacího systému. Jejím cílem není umělecká výpověď ani filosofický souboj, ale osobní (ať už společenský, finanční či mocenský) profit. Společnými znaky těchto lidí jsou absence výrazného talentu, myšlenková a citová vyprázdněnost, nepevné principy, dobré komunikační schopnosti, vynikající marketing, intelektuální blábol a slovo „projekt“. Umění jako aktivita výjimečně citlivých a tvořivých jedinců je postupně nahrazováno čímkoli, co je dostatečně integrováno a tedy i ospravedlněno v mocenských strukturách nové (rozuměj "umělecké") elity. Jsme svědky pokusu o dekonstrukci významného fenoménu, který stál v základech naší civilizace a možná civilizace vůbec. II. Nese-li tento typ fotografie s sebou rovněž jistý typ teoretické reflexe, která na fotografické zobrazení nahlíží z pozic sémiotiky či strukturalismu, nejedná se o zúžení funkce fotografie na funkci jazykovou, nýbrž o rozšířené pochopení znaku jako vlastnosti nejen jazyka, ale i skutečnosti samotné. (Karel Císař, kurátor) Zeptáte-li se příslušníka nové elity po významu pojmu umění, vysměje se vám a nebo z vás udělá ignoranta. Diskuse nad základními pojmy není v jeho zájmu. Právě bytostná neukotvenost pojmů je obrovskou výhodou obchodníků s deštěm, je jejich štítem proti nepřátelům, kteří by se mohli rekrutovat z prořídlých řad samostatně uvažujících kritiků či zasvěcených diváků. Kde nejsou ukotvené pojmy, chybí měřítka a kde chybí měřítka, je měřítkem mocenská základna těch, kteří si jsou ochotni za protislužbu vzájemně měřítko poskytovat. Právě otázky po smyslu artefaktu, po poselství výstavy či po smyslu tvůrčí činnosti jako takové jsou buď odsouvány jako příliš triviální a nebo je na ně poskytována prefabrikovaná odpověď ve formě kurátorských textů, kterým nikdo nerozumí. Nesrozumitelnost těchto textů není náhodná, ale je jejich bytostnou kvalitou. Na jednu stranu tím příslušník nové elity demonstruje intelektuální nadřazenost nad čtenářem plynoucí z esoterické povahy disciplíny, které se věnuje a na kterou žádá od společnosti podporu. On je nositelem onoho Tajemství, které v sobě nese umělecký artefakt. Na první pohled ten obraz/socha/video/rozlitá_voda_po_podlaze_galerie sice vypadá jako hloupost, ale to jen proto, že tomu dobře nerozumíme. Chybí nám klíč, který vlastní někdo jiný: vyvolený příslušník nové elity. Divák je tak diskvalifikován jako soudce díla, které mohou soudit jen zasvěcení, jen ti z vnitřního okruhu, jak se kouzlem nechtěného nazývala jedna z výstav současné fotografie. Tvůrce z vnitřního okruhu je však z podstaty nezodpovědný. Mimo vnitřní okruh není soudce, nelze posuzovat velikost talentu, řemeslo nebo pronikavé vidění, protože neexistuje měřítko mimo neviditelné, tajemné struktury vnitřního okruhu. Bytostná nezodpovědnost nesměřuje jen vůči Umění jako takovému či nějakému jinému z velkých pojmů, ale autoři z vnitřního okruhu nemohou být odpovědni ani sami sobě, svému svědomí, vkusu či vášni – protože právě takovéto měřítko, vycházející z vnějšku, by vnitřní okruh rozbíjelo a proto v jeho rámci nemůže být tolerováno. Vnitřní okruh toleruje jen svá vlastní, všem mimo něj dobře skrytá měřítka. Měřítka moci. III. "Umělec je ten, kdo vystavuje v galerii" (Marian Palla, spisovatel a konceptuální výtvarník) Vymezit vnitřní okruh není snadné. Už proto, že jeho hranice nejsou přesně definovány, tak jako za minulého režimu neexistovala jednoznačná hranice mezi "režimními" a "proti (či mimo) režimními" autory. Hranice tu však byla a mělo smysl ji tematizovat. Stejně tak vnitřní okruh není jednoznačně definovaná skupina, spíše nová společenská vrstva, se kterou se jedni identifikují více, jiní méně. Využívá postmoderní sklon současné společnosti k relativizmu a zároveň tradiční společenský apel k podpoře umění. Struktury vnitřního okruhu se tak vytvářejí jakoby mimochodem okolo silných, ambiciózních jedinců a institucí. Ti, kteří se k vnitřnímu okruhu přimknou, jsou vázáni pouze jakousi implicitní mlčenlivostí, jakousi vzájemnou korektností. Ta je dnes již široce přítomna v kritických a kurátorských textech, které jsou v jejím důsledku emocionálně zcela vyprázdněné a především – nehodnotí. Hodnocení totiž nenáleží kritikům, novinářům ani veřejnosti, ale výhradně běžnému oku skrytým strukturám vnitřního okruhu. "Kritickým" textům autorů nové elity tak zbývá jediný literární žánr: popis. IV. A v čem spatřuji největší výhodu FAMU? Má zavedené jméno, ze kterého může těžit. (Vojtěch Veškrna, student magisterského studia) Tak jako každá složitá struktura, potřebuje i vnitřní okruh pro své kořeny vhodné podhoubí, chráněnou sociální laboratoř, ve které mohou být organicky a zvolna, v pomalém cyklu čtyřech ročních období, vstřebávány nové živiny v podobě čerstvých adeptů nové elity a naopak vyčleňováni ti, kteří se vědomě staví mimo tuto společnost a nebo jejichž postoje jsou pro vnitřní okruh nebezpečné. Tímto místem se postupně staly vysoké umělecké školy. Funkce jakéhosi skleníku pro růst a vnitřní strukturaci nové elity postupně vytlačila jejich tradiční funkce, především zachování a kultivaci uměleckého řemesla. Současné vysoké školy naopak od výuky řemesla systematicky upouštějí a posilují esoterické disciplíny vnitřního okruhu, které nevyžadují nadání ani diváka. Proměna, kterou tyto instituce v krátkém období prošly, jim evidentně prospěla. Jakoby ve své nové roli, která se oprostila od řemesla a ve velké míře i od tradičního uměleckého ethosu, získaly mnohem širší společenské uplatnění. Těžko si jinak můžeme vysvětlit astronomický nárůst těchto institucí, k němuž v posledních dvaceti letech došlo. Před rokem 1989 zde byly tři vysoké umělecké školy: Akademie výtvarných umění a Uměleckoprůmyslová škola, která se však stává vysokou školou až po válce a tehdy také zahajuje činnost Akademie múzických umění. Za necelých dvacet pět let od revoluce tu máme již 27 uměleckých škol – z toho 7 škol, kde se vyučuje umělecká fotografie. Hrubým odhadem tyto školy vychovají během deseti let okolo 10 000 umělců, z toho asi 500 uměleckých fotografů. Během následujících deseti let tak umělecké školy vychovají přibližně desetkrát více uměleckých osobností v oboru fotografie, než kolik jich měla celá československá tradice od vynálezu daguerrotypie do současnosti. Pro vnitřní okruh jsou tato čísla epochálním úspěchem. Ne tak pro studenty. Řada z nich při přijímacích zkouškách naprosto netuší, do jaké instituce se hlásí. Jejich představy vycházejí podvědomě z tradičního pojetí umění jako sepjetí řemesla a originální vize. Skutečnost, že místo Popelky jim někdo vnutil její nevlastní sestru si uvědomují pozdě a s velkými osobními nesnázemi. Samotné vysoké školy pak na radikální proměnu svého obsahu příliš nepoukazují a když, tak s odkazem na evoluci a "generační obměnu". Otevřeně se distancovat od tradičního pojetí umění by pro ně bylo kontraproduktivní. V. Mnohý žák prospívá špatně jen proto, že má víc rozumu než učitel. (František Vymazal *1841 + 1917, filolog) Využijme chvíle, než z nových uměleckých škol vyjde 10 000 čerstvých absolventů ozbrojených diplomem (z nichž nadaná menšina bude ráda když vůbec dostuduje) a nalijme si čistého vína. To, co dnes vidíme ve většině galerií současného umění a také to, co v nich uvidíme v následujících letech, jsou z velké části úplné hlouposti. Ti, kdo tyto věci do galerií prosazují, nejsou povětšinou úctyhodní vzdělanci ani služebníci Umění jako takového, nejsou to hledači talentů či výjimečných osobností, kterým by chtěli pomáhat a sloužit. Výrazný talent představuje pro průměrného kurátora problém. Pokud génius (ten termín zní dnes pateticky, nicméně není bezobsažný) vůbec projde sítem uměleckých škol, tvoří obvykle osamoceně na okraji uměleckého provozu a je do vysokého věku kurátorem sám sobě. Ti, kdo dnes nosí smetí do míst, kam si stále ještě diváci chodí pro existenciální zážitek, jsou lidé, kteří se dostali do slepé uličky, ze které pro většinu z nich nevede cesta zpět. Jsou v zoufalé situaci: nic neumějí, nemají výrazný talent ani intelektuální náboj a zároveň jsou zvyklí pohybovat se ve společnosti nové elity. Žijí ve lži, v iluzi smyslu, který neexistuje. Stokrát opakovaný blábol se pro ně stal pravdou, stokrát vyzdvihovaná pitomost ikonou. Tito lidé vnitřní okruh nikdy nezradí, budou ho do posledního dechu bránit, protože bez něj by hleděli do očí vlastní prázdnotě. A ten pohled je natolik strašlivý, že než aby ho riskovali, raději napíší desetistránkový kunsthistorický rozbor hydrantu, s exkursem do minulosti, s poukazem na čtyři živly, se výčtem dalších umělců hydrantu a s výčtem jedinečných momentů, který právě tento konkrétní hydrant lidstvu poskytuje a to vše včetně rozsáhlého seznamu použité literatury (abych si přivlastnil oblíbený příměr spisovatele Karla Kuny). To, že prázdnota má své advokáty znamená stejně málo jako fakt, že se příležitostně může velmi dobře prodávat. Již Andy Warhol dostatečně prokázal, že marketing má větší moc než dílo samotné. Nástup nové elity, mocenské struktury která získává rozhodující vliv nad uměleckými institucemi a postupně je využívá ve svůj prospěch, má samozřejmě své důsledky. Z politického hlediska jde o zneužití společných statků, o využívání státních a nadačních prostředků k podpoře aktivit, ze kterých nemá zbytek společnosti žádný nebo jen malý prospěch. Problém je v tom, že někdo rozdělovat prostředky musí, když už jsou. A nová elita se svým zakotvením v průměru tvoří neoddiskutovatelnou demokratickou většinu. Struktury vnitřního okruhu by se zhroutily během několika dní, pokud by bylo umění opět odkázáno pouze na podporu sběratelů - jednotlivců (instituce se chovají jinak, neboť je lze mocensky ovládnout). Sběratelé přeci jen častěji dávají před nesmyslem přednost kvalitně řemeslně provedenému dílu, před blábolem něčemu, co k nim hovoří, originalitě před průměrností, poctivosti před arogancí. Pokud setrváme na tom, že stát a další instituce mají současné výtvarné umění podporovat, smiřujeme se v podstatě s přímou podporou vnitřního okruhu. Skutečně nadaní výtvarníci využívají státních a institucionálních podpor spíše okrajově a často k nim ani nemají přístup. Chybí jim často osobní dispozice tyto prostředky čerpat, neumějí to, nesnášejí úřední jazyk a formuláře, nemají na to čas a hlavně jejich hodnotový systém je zcela jiný. Naopak nová elita má času nazbyt a byrokracie pro ni není překážkou. Čerpání společenských zdrojů určitou vrstvou obyvatel, která žádné hodnoty nenese ani nevytváří, ještě samo o sobě není ničím skandálním. Naše společnost je bohatá a může si snadno dovolit uživit skupinu lidí, kteří si spolu hrají, vzájemně se odměňují a je jim v jejich uzavřeném světě dobře. S ohledem na budoucnost je mnohem větší škodou, kterou po sobě hegemonové vnitřního okruhu zanechávají, vyprazdňování pojmů a jejich devalvace. Pokud ještě dnes v sobě nese slovo umění, obraz nebo poezie alespoň pro někoho určitou vůní, závan čehosi posvátného, křehkého, vznešeného, je velkou otázkou, jak tomu bude za několik let. Je pravděpodobné, že se na žebříček nejvíce pohrdaných povolání brzy přiřadí k politikovi a novináři i umělec. Tato destrukce – narozdíl od nějakých problematických dotací – se bude odstraňovat velmi dlouho a není vyloučeno, že povede k vytvoření paralelní terminologie, protože řada pojmů bude nenapravitelně kontaminována. Tradiční termíny ovšem zůstanou v rukách nové elity a budou v nich pomalu a bolestně uvadat. Téměř všechny veřejné galerie vystavující současné umění jsou již ve větší či menší míře kontaminovány artefakty vnitřního okruhu a vyhnout se jim vyžaduje dobrou přípravu. Pro nastupující generaci mladých lidí bude toto hledání již příliš pracné a řada z nich to po několika marných pokusech vzdá. Komunikace mezi umělcem a divákem, o kterou se mají starat příslušné instituce, bude stále vážněji trpět a veřejné galerie budou poskytovat stále zdeformovanější obraz současného umění jako scény bez výrazných osobností, bez hloubky, kontemplace a vnitřní poctivosti – tedy bez oněch kvalit, které ve výsledku poskytují divákovi zážitek, po němž touží. S nástupem vlny nových absolventů uměleckých oborů se zmenší prostor pro nadané jedince bez příslušného formálního vzdělání a s trochou fantazie lze očekávat, že úspěch výtvarných vysokých škol brzy inspiruje i expanzi vysokých škol dalších uměleckých oborů, například literatury, a vnitřní okruh se bude konstituovat i zde. VI. Podstatou monochromu není, jak se mnozí domnívají, jeho monochromatičnost, ale mnohem spíše právě skutečnost, že nezobrazuje nic. (Michal Novotný, kurátor) Aby nedošlo k omylu: cílem tohoto textu nebyl pokus o kádrování umění na dobré a špatné, úmyslně jsem se vyhnul konkrétním příkladům. To je práce jiných. Tento text je pokusem o obhajobu pojmu umění jako takového s ohledem na současnou výtvarnou scénu. Termín "umění" resp. "dobré umění" sice není formálně zachytitelný, ale ti, kteří stále znovu a znovu poukazují na skutečnost, že nelze s jistotou říci, co kvalitní dílo je a co nikoli, jsou většinou podvodníci. Citliví lidé (v hudbě bychom asi mluvili o hudebním sluchu) se na tom totiž z 90% shodnou – nezávisle na formě, kterou na sebe kvalita bere. Pokud bychom přistoupili na to, že uměním může být cokoli, pojem by ztratil smysl. Chceme-li ho zachovat, musíme ho stále znovu a znovu srozumitelně tematizovat – nikoli zakrývat postmoderním ptydepe. Vnitřní okruh není uměleckým problémem, protože artefakty, kterými disponuje, nejsou uměním. Jde ale o narůstající problém společenský, jelikož mate veřejnost a komplikuje její přístup ke skutečně kvalitním dílům. Zasvěcený divák by měl vědět, že to, co se vystavuje v galeriích současného umění není umění, které v současné době vzniká. Průnik je relativně malý. Nadaný adept výtvarného umění by měl být s problematikou vnitřního okruhu srozuměn, aby nepodlehl manipulaci a neopustila ho radost a niternost vlastní tvorby. Není osamocen. Skutečné současné umění je však dnes třeba hledat spíše po soukromých ateliérech než po galeriích a muzeích. Existuje a daří se mu díky vzdělaným a angažovaným sběratelům celkem dobře. Pobyt v polostínu mu tradičně svědčí. Igor Malijevský, Praha, 20.9. 2013 Úvaha pro knihu Něco se muselo stát (Novela bohemica 2014), kterou připravuje s řadou autorů Václav Cílek.